...občas je člověk věcí jež roní slzy, věcí ukazující slabost...

Prosinec 2010

Opět ve stínu osudu..

27. prosince 2010 v 11:07 | psyDarkAngel |  Mé mozkové průjmy
Zdravím, vím, že jsem zde dlouho nebyla...omlouvám se, ale nebyl čas ani chuť...nejprve bych vám chtěla dodatečně popřát hezké svátky...snad jste se dočkali všeho, čeho jste žádali...myslím, že mé hmotné statky získané v tomto čase nejsou moc důležité pro tuto chvíli...co vám ale toužím povědět je, že vlny rozbouřeného oceánu mého života se nade mnou opět stahují a utápí mne v nesnesitelné bolesti smutku a žalu...
obrázek
...v podstatě jde o to, že, jak už jistě víte, můj vietnamský přítel musí odjet..v dubnu mu končí vízum, které si smí o rok prodloužit za sto tisíc, které prostě nemá...jediné řešení je svatba, která však vůči mému nízkému věku není možná...i kdybych si ji pokusila vydupat, mám ten strach, že by to bylo špatné rozhodnutí...konec konců, rozhodnutí z nutnosti někdy nebývají správná, přestože by byla v době volnosti...jinými slovy: správná rozhodnutí z nesprávných důvodů nebývají správná...prostě mám strach, že když si ho vezmu, udělám chybu...ale ten samý pocit mám i z toho, že ho nechám jít..tím chci říct, že mi nyní je vším, když rodinné problémy , jež mne uzavírají do sebe, prostě nezvládám, a když si nechám proklouznout mezi prsty, jenom mi to (vlastně nám oběma) ublíží....jako s maminkou...člověk nevidí ty chované city k dané osobě, dokud ta osoba neodejde, a ty pocity nepřetečou a nepřemění se v hořkost nad ztrátou okamžiku...už nyní se dosti trápím..a to jen nad tou myšlenkou, co bude, až odejde!...má rozdvojenost se zase přihlásila o slovo....měla jsem předpokládat, že jakmile jsem šťastná, je něco špatně a velmi rychle se situace obrátí...ale něco takového mi doslova vyrazilo dech...kdybychom se rozešli, nebolelo by to tolik při myšlence, že právě on byl ten pravý, že už bez něj nebudu šťastná...je nemožné myslet racionálně v bodě slepoty, kdy rozcestí halí tajemnstvím obě své možné cesty...jaká je ta správná?...teď babo raď...
..nejhorší na tom je, že naše rodina má prokletí první lásky, tzn. první lásku oslavují svatbou, nejlépe s potomkem pod srdcem...mám strach i naději, že takto skončím...strach, že můj život se uzavře, přijdu o všechno, o všechny mé vzpomínky, mé sny, mé naděje, mou hlavu v oblacích...ale mám naději, že zůstanu s člověkem, kterého miluji, který miluje mne, se kterým budu moct být šťastná i beze svých pokoušejících myšlenek, bez depresí...je to jako miska vah, která je dokonale vyvážena a já nejsem schopna naklonit jednu či druhou stranu...
deprese
...jediné, co mne teď napadá, je text z jedné písně od Lareine - Destinée: 運命何て/うんめいなんて!  Ach, ten osud! (Unmei nan te!)