...občas je člověk věcí jež roní slzy, věcí ukazující slabost...

Září 2010

...co na to říct?!?

5. září 2010 v 17:33 | psyDarkAngel |  Mé mozkové průjmy
...ahoj...takže se oficiálně vracím ke svému blogu...já vím, vás to nezajímá, ale což..alespoň si zase budu pročišťovat hlavu...
...co se za tu dobu změnilo?...celkem dost...můj náhled na život, styl života, obsazení v mém životě, prostě skoro všechno...
...asi začnu od začátku...
...měla jsem na to připravený pořádně dlouhý článek (ještě pořád je v rozepsaných), ale tak nějak se nedostávám k tomu jej dopsat...no nic, napíšu to teď na koleni..:(
..v červenci jsem začala chodit na brigádu...součástky do auta, nic zvláštního...kupodivu, jsem několik dní před nástupem do práce oficiálně uznala sama sebe jakožto života schopnou, prostě jsem se vyrovnala se svými životními událostmi, přijala jsem sebe samu jako součást mé osobnosti bez jakýchkoli výčitek a cítila jsem se šťastně...co na to říct, konečně jsem se mířila s osudem, bolestí, vším možným (dokonce jsem chtěla začít OPRAVDU běhat a učit se japonsky, samozřejmě z toho padlo)...
...možná to je ta chyba...možná že to je ten osud...konečně se člověk cítí sám sebou a šťastný, a jako naschvál se to musí změnit...zničit..:(
...potkala jsem kluka...vlastně on potkal mě...je to Vietnamec..což o to, to mi nevadí, nikdy mi rozlišnot lidí nevadila, snažím se každého, byť sebevětšího blázna, brát jednoduše jako sobě rovného...překočím ty namlouvací kecy, který jsem si užila ve špatném slova smyslu, prostě mě dost děsil...
...skočme hned k problému věci...to je důvod proč to sem píšu, cítím se být svázaná, osamocená, a jakoby využívaná...
spider
...problém je v jeho povaze...krom toho, že cítím, že mi lže (ohledně věku) a jakoby něco zatajuje...nevím, možná jsem prostě paranoidní...
...každopádně naše "hádky", roztržky, a takové ty výčitky vycházejí od něho...no, vlasně od jeho kamaráda (všichni jeho kamarádi jsou Vietnamci, a já jsem na Asiaty prostě ujetá, já za to nemůžu, to je chyba systému)...jde o to, že ještě než jsme spolu začali chodit, potkala jsem jeho kamaráda, a vzhledem k tomu, že nejsem v balení ještě tolik sběhlá, asi si spletl moji snahu začlenit se a být milá se snahou ho sbalit...takže teď po mě pořád kouká, pomlouvá mě, nakecává tomu mýmu blbosti atd. ...ani nevím proč to dělá...:(...nevím, jestli to dělá pro dobrý pocit nebo z toho něco očekává...nejhorší na tom je, že je daleko přitažlivější než ten můj...jendou jsem ho viděla spát...vypadal jako andílek..pak se mi udělalo špatně, když jsem si vzpomněla, jaká je to svině...:(...
...nevím kde sehnal moje číslo, samozřejmě mi volal před tim mym (jména raději budu vynechávat), takže zase bylo ujišťování a očišťování se, samozřejmě naprosto zbytečné..:(
...to je další část problému...chorobná žárlivost...prostě mi pořád vyhrožuje, že jestli si najdu někoho jinýho, zabije se...prostě mě psychicky vydírá a mě je to protivný...pomalu se dostávám do bodu, kdy mu na tohle už jenom pokrčím ramenem...pořád mi říká, jak mě má rád, ale jsou chvíle, kdy to prostě necítím...:(..jako kdyby se bál že zůstane sám, a proto se mě drží zuby nehty..:(..
...po měsíci mi řekl, že si mě chce vzít a že chce mít dítě resp. syna...nevím, přijde mi to moc i na chlapa..:(..
...dneska mě vážně nasral...u Vietnamců je chování ke svýmu protějšku poněkud majetničtější než u Čechů...vzhledem k tomu, že se nebojím si normálně povídat s jeho kamarády, mě teď dost izoluje, a tak nějak se cítím být povinna za ním běhat jako pejsek...dneska mě vytáhnul z postele, že mám jít k němu se najíst..jo, to je roztomilý, tak si to všechno vyřídím s tátou, tak nějak ze zrůdy udělám zrůdičku a on mě pak uklidí do obýváku, s tím, že se musí počkat až se nasnídají jeho kamarádi, jakokdybych nemohla jíst s nima...po tři čtvtě hodiny teda někteří vypadli, tak teda jakože už konečně se můžu jít najíst...odmítla jsem, byla jsem znechucená...dokonce se mě ptal i jeden jeho kamarád (po půl roce chození se bude ženit s jednou Češkou - ale je fakt milej a vtipnej, a kupodivu se ke mě chová normálně), co že tam sama vlastně dělám...on mě prostě někde nechá sedět, a jde si zařizovat svoje...trošku jsem nepochopila na co mě tak nutně potřeboval...nakonec, pět minut před tím, než jsem měla jít domu, teda jakože si užijem...super...po pěti minutách konec, vylezla jsem z pokoje, a zjistila, že u zdi seděli jeho kamarádi (maj tam u ní sedačku, ale je do rohu, takže mohli sedět jinde), vyplý zvuky u televize (to vrzaní určitě "neslyšeli"), nakonec teda že mě "vyhodí", tak zase hledal klíče, já nervní že přijdu pozdě...nikdo ani nepozdravil, když jsem odcházela, prostě dokonalý...gentleman mě ani nešel doprovodit...bože ten mě tak nasral!...a nejhorší na tom je, že mě tímhle chováním nutí cítit se jako nevinná obět, která si nemůže dupnout...:(..
child
...prostě se objímá svázanýma ručičkama a ví, že nemůže víc udělat...krom toho, že on má větší sílu, prostě nechci vyvolávat konflikty...ale to se bude muset rychle změnit..nehodlám si zvykat na to, aby se mnou někdo mával... :(...asi se začnu chovat jako svině..:(...nebo co mám dělat?...schvalovat mu a přikyvovat na všechno prostě nehodlam...krom toho jsem se mu otevřela jenom kvůli němu, kdyby bylo po mém, tak se mě ani teď ještě nedotknul...a nevím o něm vůbec nic...ani pitomou oblíbenou barvu,  případnou alergii a podobné ptákoviny...občas mě napadá, jestli by nebylo lepší, kdyby si šel každý po svém...uznávám však, že je úžasný pocit důležitosti pro okolí a láskyplné objetí...
..a nejhorší na tom je, že jsme každý naprosto jiný...já miluju metal, svůj pohled na věc a vůbec se za to nestydím...on  poslouchá disko, snaží se vypadat nenápadně a každému okolo vyhovět...je pravda, že kvůli mě šel i na HC festival (já úspěšně odmítám diskotéku), ale nevim..jsme každý v jiném světě...:(..
...teď bude mít odpolední (stejně jako táta), takže se těším, že konečně vyrazím ven (SAMA!!!), budu malovat, procházet se po hřbitově a po podobných energií nabitých místech...konečně to budu zase já...plná elegie, nostalgie, melacholie a podobných pocitů končících na -ie...
solitary