...občas je člověk věcí jež roní slzy, věcí ukazující slabost...

DVA ANDĚLÉ NA ÚTĚKU

27. dubna 2008 v 17:22 | psyDarkAngel |  Moje poezie
DVA ANDĚLÉ NA ÚTĚKU

V tomto městě jsme již skončili,
ve městě, které jsme jenom míjeli.
Lhala bych, kdybych tvrdila,
že lituji mého života.

Odchodem také něco končí,
na tom se shodnem oba bez řečí.
Začíná naše nová pouť,
jen se nepotopit ještě hloub'.

Chyť mě za ruku, bojím se,
oprav mne, zda mýlím se,
že naše hříchy byly zbytečné,
hříchy opravdu nezbytné.

Prosím, neuleť mi,
za ruku mě chytni,
vždyť v nebi už tě nečekají,
bělost tvých křídel začernají.

Vezmi mne do náruče,
záře z tvojí svatozáře
ukáže nám cestu,
utečeme světu.

Vznes se, křídly zamávej,
důvod k tomu nehledej.
Udělej to kvůli mně,
je to můj začátek dne,
naplňuje to mou duši krásou,
kterou realita udělala vrásnou.

Vznesme se do oblak
a za sebou nechme městský prach.
Tvá sněhová křídla mi jeden pocit darují,
pocit, že už mne ostatní v moci nemají.

Chci odsud utéct pryč,
nenávidím ten neviditelný bič.
Bičuje mne za hříchy,
že předstírám své pocity,
že nejsem tolik upřímná,
možná že až pokrytecká.

Tak vyražme do tmy,
vím, že tam chceš i ty.
Tohle město mě už nezajímá,
ať chcípne, zmizí ze světa.

Pomalu odbíjí půlnoc,
už teď má nade mnou moc.
Schovej mne pod křídla,
daruj mi pocit domova.

Ta moje jsou již spálená,
shořela, jsem prokletá.
Oba to dávno víme,
uleťme, než nastane chvíle,
kdy to postihne i tvá křídla,
nikdy bych si to neodpustila.

Zatímco míříme k obzoru,
naposled se ohlídnu a ustrnu...
V tom městě umírá mé druhé já,
to první jsem rozdělila mezi nás dva.

Míříme až ke hvězdám,
copak nás asi čeká tam?
Toužím se jich jedinkrát dotknout,
společně pak můžem oblohou plout.

Tvůj pravidelný oddych mne uklidňuje,
šum křídel zas provokuje.
Nutí mě ti je závidět,
žášť tak námi sdílet.

Promluv, chci slyšet tvůj hlas,
dotykem lehčím než vlas
hladí mne tvá slova plná pochopení,
bolest tak opouští v zapomnění.

Všechno je krásné jak sen,
ve skutečnosti však s tebou jsem!
Ten útěk není zdání,
je reálný jak známý
pocit naděje,
když doufám, že mne zabije
můj oživlý přítel strach,
co pohlcuje andělský prach.

Tvůj však ještě nepozřel,
naživu tě udržel.
Chyť mne, vyklouzla jsem ti,
padám dolů k matičce zemi.

Oni nás ale sledují,
zdržíš-li se, tak tě zahubí.
Uleť, na mě nečekej,
zemřu, ty mě oplakej.

Zas navrátíš mě k životu,
a z mrtvých zase povstanu.
Vždyť tys můj anděl,
co přinesl mi naděj.

Jen zachraň sám sebe,
vykašli se na nebe.
Ty jsi totiž padlý anděl,
tak jako sám Ďábel.

Jenže ty jsi povstal ze mě,
čerpal energii z černých perel
ukrytých v mé duši,
obarvené černou tuší.

Teď bude na tobě, abys mi daroval dech,
protože nyní ležím na zádech
u mohutného vodopádu,
krvácím, mám otevřenou ránu.

Věřím, ty se pro mě vrátíš,
srdce ve mě oživíš.
Jen přežij, můj padlý anděli,
v cizině nazvaný Fantasy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hwi Hwi | Web | 12. května 2008 v 6:54 | Reagovat

Krásné... Málem mě to vážně rozplakalo... :(

2 psydarkangel psydarkangel | 15. května 2008 v 14:33 | Reagovat

DĚKUJU

3 CharlesHal CharlesHal | E-mail | Web | 23. září 2017 v 4:31 | Reagovat

<a href=https://www.viagrapascherfr.com/>More info...</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama