...občas je člověk věcí jež roní slzy, věcí ukazující slabost...

20.13 So 19.04.2008

27. dubna 2008 v 17:33 | psyDarkAngel |  Mé mozkové průjmy
20.13 So 19.04.2008
Nenávidím jí! Zabijí mě to! Absolutně bez varování na mě slovně i fyzicky útočí. Ničí mě. Nenechává mi právo se bránit. Jsem pro ní jenom svině. Schválně mi ničí všechno, na čem mi záleží. Zničila mi dětství! Pořezala jsem se doslova v agonii a vážně sem si mohla ublížit! JÁ CHCI CHCÍPNOUT! ZDRHNOUT Z TOHOHLE POSRANÝHO ŽIVOTA! Ať CHCÍPNE! NENÁVIDÍM JÍ A PROKLÍNÁM JÍ! Absolutně jí chybí mateřskej pud...vůči mě... Mlátí mě, skoro mi vyrvala vlasy...dělá mi ze života peklo a já nevim jak se mam bránit...ubližuju si, protože si nechávam ubližovat od ní...je těžký nemyslet na sebevraždu...ale ješte těžší žít s psychicky labilním, šílenym, paranoidnim vrahem, kterej je abnormálně cílevědomej vůči zničení oběti... Pořád volám o pomoc...naznačuju...svěřuju se...ale má to vůbec cenu? Život v děcáku by byl lepší! Nemám žádnou naději... Kdybysme měli nějaký zrcadlo...stejně bych se na sebe nedokázala ani podívat...tohle je život pod úrovní...bez osobních práv...taky mě zabíjí to, že je schopná mě přizabít a za pět minut se usmívá a debilně se ptá: "Proč brečíš?" Já nevim, jestli je tak blbá, tak zlá a nebo to dělá naschvál...sousedi to všechno vědi a slyšeji a stejně s tim nic neudělaj... A proč taky? Jsem asi fakt prokletá...musim umřít, jinak zešílim...je to jak neviditelný vězení...ohrocená klec...pomalu si uvědomuju, že z týhle zasklený výlohy s nálepkou MŮJ ŽIVOT se nejde dostat ven zaživa...v hlavě pořád znějí ty samá slova: Bože, proč zrovna já? Před ostatníma se přetvařuju, ale asi jsem geniální herečka, protože nepoznaj, že jsem nejžhavější kandidátkou na Trosku města...marně čekám, kdy se ozvou mí vlastní andělé, smilují se nade mnou a odnesou mě pryč z tohohle pekla. Ostatní maj šťastný rodiny, jenom já musim žít v TOMHLE...přiznam se, ostatním to štěstí závidím, já žiju jak pod rentgenem, žádný tajemství, všechno je přesně naprogramovaný -kdy, kolik, co a jak snim, jak se oblíkam, co si oblíkam, jakou to má barvu atd. a ještě k tomu si o mě vymejšlí odporný nesmyslný lži...soukromí prostě neexistuje a běda jak se mi to nelíbí...přesto mi nikdo nepomůže...modlím se, abych mohla bydlet s tátou a jí zavřeli do svěrací kazajky...neskutečná bolest, zášť, nenávist a utrpení je ze mě neskutečně cejtit...přesto to nikdo nevnímá...možná že jsem sebelítostivá, ale už je toho moc...takhle vypadá peklo...pak už je jenom konec...sbohem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 rezinka rezinka | Web | 27. dubna 2008 v 17:50 | Reagovat

Je mi do breku, nevím jak, ale cítím že tě musím zachránit, nejsem anděl, ale musím se jím stát, nedovolím aby TI bylo unližováno .. Bože, komu se mám svěřit, kdo mi, kdo NÁM pomůže?

2 psyDarkAngel psyDarkAngel | 27. dubna 2008 v 18:03 | Reagovat

děkuju, ale bohužel pomoc asi neni...neexistuje...

3 rezinka rezinka | Web | 27. dubna 2008 v 18:34 | Reagovat

To je hloupost! Věřím, že pomoct existuje, ty bys měla taky věřit, protože jinak se zřítíš do pekla!

4 Hwi Hwi | Web | 12. května 2008 v 6:39 | Reagovat

Po prečtení tohoto článku nevím co napsat... Mám skutečně slzy v očích... Nedávno jsem se utápěla v sebelítosti a říkala jsem si jak jsem na tom špatně, ale to je NIC proti tomu o čem píšeš. Je mi tě strašně líto... Sice tě neznám, netuším kdo jsi a nic o tobě nevím, ale prostě... je to... tak NESPRAVEDLIVÉ! Achjo... :(  Budu se za tebe modlit...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama